Rebelant

  Má úvaha budiž brána jako příspěvek do diskuse na NP ke stati pana Vodvářky ze dne 20.11.2020 „Řády a neřády(i)“, k  přečtení zde .   Od roku 2001, kdy byla založena instituce Post Bellum, si můžeme v rámci sbírky vzpomínek určitý segment národa vyslechnout, přečíst o něm, shlédnout v TV. Je velmi poučné si osobně „ohmatat“ vzpomínky jedinců, které nějak zasáhl nacismus nebo reálný socialismus (velmi mylně nazývaný komunismem), a to ještě za jejich života. Ti lidé postupně odešli a odcházejí z tohoto světa a ve velké většině jsou to úctyhodní jedinci, se zajímavými, velmi často dramatickými osobními vzpomínkami, které by opravdu neměly zaniknout, neboť jsou nedílnou součástí historické paměti národa. Dovoluji si ale zároveň tvrdit, že vzpomínky, prezentované v Paměti národa, tedy příběhy dvacátého století, jsou vybírány poněkud (velmi) selektivně. Je mi přes 72 let, a to je již dostatečně dlouhá doba k tomu, abych pochopil, jak ošidné je věřit výkladu historie. Na základě vlast

Bez zaváhání jsem uzmul tento titulek, použitý Alexandrem Arcadym, v kanadsko-francouzském filmu, s fantastickým J. P. Belmondem v hlavní roli. S vaším dovolením (i bez něj) jej však používám pro úplně jinou osvětu, než pro návod k přepadení banky. Žijeme v době pandemie. Promiňte mi ten cynismus, ale já jsem měl do letoška představu o katastrofě lidstva ve formě pandemie (z řeckého kata-strofé = zvrat, převrat, zničení, jako událost, která nastává v důsledku lidské nebo přírodní činnosti a ničivě postihuje přírodu nebo společnost), tedy jako o ní jsem měl opravdu katastrofičtější představu, a jako takové jsem se podvědomě bál, a docela se za budoucí generace bojím. Nemyslím si bohužel, že dnešní demo verze je to pravé, co možná někdy v budoucnu přijde. Bojím se si představit, jaká katastrofa naši změkčilou společnost může opravdu v budoucnu čekat. A teď tedy zpět k té fintě. Prosím o pozornost směrem k praxi, na kterou zatím v tomto vzrušujícím roce, žádná oficiální hygienická slu