Rebelant

Krátký úvod: Už je opravdu těžké něco o té neuvěřitelné patálii sdělit, co už tu v nějaké podobě nebylo. Snad jen opravdu to kruciální. Zdá se, že něco děláme zatraceně špatně. Od samého začátku se mi vtírá myšlenka, zda ten postup cíleného získání společenské, s klidem řeknu stádní, imunity, by nebyl býval ten pravý. Co když se mýlí celý svět? Připustí to někdy někdo? Ani náhodou! Že se to Britům, nebo částečně Švédům, údajně vymstilo, a i ty země se srovnaly do řady? Jednak výsledky nemají vůbec hrozné, a za druhé, vždyť tuto strategii, pokud vím, žádný stát na světě neměl odvahu nebo sílu reálně realizovat. Ne ale ovšem jen proklamativně, s pouhým apelem na obyvatelstvo. Ano, strategii téměř „hermetické“ ochranné izolace virem ohrožených jedinců a rychlého „seznámení se“ s ním většiny ostatních, tím snad jeho potlačení, jak říkají odborníci, nikde neuskutečnili. Tedy použití nejlevnější vakcinace, jakou má příroda k dispozici. To vše na základě poznatků ze začátku loňského roku, kdy

Vyprávění o mém živém, ale utopickém snu, který se týkal vlády lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nedoporučuji ke čtení politologům, politikům a politikářům, neboť by se jim zježily vlasy na hlavách, otevíraly kudly v kapsách a na tvářích vyhazovaly škaredé vyrážky. … Nebudu nijak originální, I have a dream, vlastně měl jsem sen, a sice tento: Zákonodárné shromáždění České republiky (parlament, z francouzsky je možno přeložit jako „mluvírna“) sídlí v jediné budově. Někdy předtím se zrušila druhá nadbytečná komora, stejně, jako se to přihodilo ještě předtím v roce 1993 při příležitosti rozkrojení privatizačního krajíce (ČSFR) a bylo zrušeno federální shromáždění, jen se za ním zaprášilo. Tehdy zůstala jen Česká národní rada, nyní Poslanecká sněmovna. Všechny volby se v zájmu minimalizace nákladů konají, pokud je možno, vždy v jediném termínu: poslanců do parlamentu, volby krajských a obecních zastupitelů. Pro zachování určité kontinuity se, kromě obecních voleb, vybírá vždy polovin

  Někdy si vzpomenu na „přátelskou besedu“, které jsem se zúčastnil za doby mého ročního pobytu v Horšovském Týně coby student střední školy, tehdy SVVŠ. Psal se rok 1965 a akci zorganizovali funkcionáři okresního výboru, organizovaná pod lákavým heslem „Strana hovoří s mládeží“. Pro později narozené strana znamenala, samozřejmě, a ne jinak, KSČ. Byla to pro některé z nás středoškoláků zajímavá příležitost upřímně, jak nás soudruzi nabádali, projevit svůj názor. Vyzývali k otevřenosti, prý ať se ptáme na cokoliv, co nás pálí, ať se nebojíme, oni jsou otevřeni, chápaví, otázek se nebojí. Většina spolužáků apaticky mlčela. A tehdy já, a přidal se ke mně nějaký Pepík Hauserů ze Staňkova, oba šestnáctiletí smradi, jsme soudruhům položili sebevražednou otázku, zda si myslí, že je v Československu svoboda slova. Odpověď byla jasná, to je, že ano, ale… taky jsme jim dost odporovali. Beseda proběhla, my bláhoví jsme se až dodatečně dověděli, jak za nás musel ředitel a pedagogický sbor potom za