Typicky utopický sen

Vyprávění o mém živém, ale utopickém snu, který se týkal vlády lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nedoporučuji ke čtení politologům, politikům a politikářům, neboť by se jim zježily vlasy na hlavách, otevíraly kudly v kapsách a na tvářích vyhazovaly škaredé vyrážky.

…

Nebudu nijak originální, I have a dream, vlastně měl jsem sen, a sice tento:

Zákonodárné shromáždění České republiky (parlament, z francouzsky je možno přeložit jako „mluvírna“) sídlí v jediné budově. Někdy předtím se zrušila druhá nadbytečná komora, stejně, jako se to přihodilo ještě předtím v roce 1993 při příležitosti rozkrojení privatizačního krajíce (ČSFR) a bylo zrušeno federální shromáždění, jen se za ním zaprášilo. Tehdy zůstala jen Česká národní rada, nyní Poslanecká sněmovna.

Všechny volby se v zájmu minimalizace nákladů konají, pokud je možno, vždy v jediném termínu: poslanců do parlamentu, volby krajských a obecních zastupitelů. Pro zachování určité kontinuity se, kromě obecních voleb, vybírá vždy polovina mandátů. Tím je ochromena předchozí praxe, kdy se nové party nejprve rozkoukávaly a učily „technologii papalášování“ na daných úrovních, pak nějakou dobu chrochtaly u žlabu moci, dlouhodobé projekty nezvažovaly nebo zanedbávaly, odkládaly, protože se sakra zase blížily nové volby, a bylo třeba zacílit úsilí na oblbnutí elektorátu. Tak to teď není.

Jedinými odlišnými volbami jsou pouze celostátní a místní referenda ke klíčovým rozhodnutím společnosti nebo obcí. Do Evropského hospodářského společenství deleguje zástupce na jednání vláda podle resortů, EU byla již dávno, i když velmi pracně, rozpuštěna, když před odchodem dostali poslanci EP, členové EK a desítky tisíc úředníků a lobbistů jako dárek na rozloučenou poslední vydání Parkinsonových zákonů.

Česká republika je při parlamentních volbách jedním jediným volebním obvodem: sčítání a dokumentování odevzdaných hlasů zajišťují krajská administrativní volební střediska na základě reportů z volebních okrsků, vše pod dohledem, pokud možno objektivním, všech k volbám registrovaných subjektů. Tak se již nestává jako v tenise (každé srovnání ovšem samozřejmě kulhá), že hráč vítězí v zápase, i když prohrál více gamů. U voleb se opravdu počítá každý hlas.

Volebními subjekty jsou pouze zaregistrované strany a hnutí, předvolební koalice mohou být pouze ideově deklarované, protože pokud do toho chtějí jít spolu, předtím se snoubí nedílně a nerozlučně.

Parlament vytváří a průběžně aktualizuje a zveřejňuje jednotný strukturovaný formát pro definování volebních programů podle oblastí života státu, obdobně tak činí kraje. Doslova jako programové šablony. Oblasti jsou definovány tak, aby zahrnovaly integraci celku, jejich počet je stravitelný, tak kolem 15 témat, v podstatě v zákrytu s vládními resorty. Třeba: daně, podpora rodin pracujících, zdravotnictví, životní prostředí, školství, energetika, obrana, kultura, sport, doprava, azylová politika… Hlavně už není předmětem těchto předkládaných programů a později ani řízení státem samotné podnikání, blíže viz dotace.  Textový obsah jednotlivých částí programů je omezen počtem znaků, tak na ½ formátu A4 a tyto jsou do určitého termínu před volbami, tj. ve stejném čase, zveřejněny na internetu, poté samozřejmě i v jiné formě. To, aby se neopisovalo, nebo aby se subjekty netrumfovaly navzájem. Stejně jako u výběrových řízení. Volič se neutápí ve slovech, slovech, slovech, jako chudák Hamlet, ale může si přehledně porovnat důvody, komu a proč pak vhodit svůj lístek do urny. Volební billboardy se stupidními texty typu "S námi k lepší budoucnosti" aj. ztratily smysl a peníze se za ně již nevyhazují. Tento princip je uplatňován u parlamentních a krajských voleb, u obcí jsou volebními programy řešeny jejich specifické záměry.

Nově zvolení poslanci obsazují uvolněnou polovinu mandátů ve sněmovně, zastupitelé v zastupitelstvech. Strana/hnutí s největším počtem celkových mandátů, v případě jejich rovnosti s největším počtem odevzdaných hlasů, sestavuje vládu. Při neschválení vlády parlamentem dostává šanci druhý největší subjekt atd. Žádný kouzelník z tajemného Hradu nad Vltavou nedělá režiséra, na vše dohlíží Ústavní soud.

Přestupy poslanců a zastupitelů z jedné do druhé strany v průběhu jejich mandátů se nekonají, protože by v tu chvíli museli orgán opustit a byli by nahrazeni dalšími v pořadí z partaje původní.

Deficitní rozpočty nejsou na žádné úrovni přípustné podle hesla „Na co nemáme, to nepotřebujeme.“ Tak to prý, a s úspěchem, praktikoval nějaký pan Kubera v Teplicích. Nyní je život na sekyru přísné tabu i za cenu redukce dříve posvátných, jak se říkávalo mandatorních, výdajů. Jedinou výjimkou by byla válka, ale to je exces pouze hypotetický, neboť je oprávněně možno pochybovat, že by se v případě jejího vypuknutí, bože chraň, stačila poslanecká sněmovna vůbec sejít. Předtím totiž bylo taky slavnostně stvrzeno, že veškeré deficity veřejných rozpočtů by byly přehazováním břemene plateb za naše požitky, nebo řešení našich dnešních průšvihů, na ty, po nás příchozí, kteří budou mít jistě taky potřeby i průšvihy, které navíc neznáme, a ani si ještě neumíme představit.

Slovo dotace je považováno za ekonomický vulgarismus a potřeby státu a samospráv se hradí z peněz vybraných na daních, které se rozdělují transparentně publikováním na internetu. Ekonomika má skvělou dynamiku, investice se chovají podle zákona „tady je příležitost rychlé návratnosti a zisku, tam tedy jdu“ místo „na to je vypsaná výzva na dotační titul, hurá pro formulář žádosti.“ Uvolnilo se několik honosných budov ministerstev, vládní čtvrt nebylo třeba stavět. Protože nejsou úředníci, kteří se předtím zabývali na plný úvazek systémem přidělování, výkaznictvím, kontrolou, a bůhví čím ještě, je jejich stav na všech úrovních správy méně než poloviční oproti minulosti. Dotační kolotoč už zrezivěl, takže jsou ke smysluplné práci volné další desítky tisíc mozků, které se předtím živily poradenstvím a další pracovní síly přímo u „příjemců,“ trápící se touto nemravnou agendou.

Sociální zabezpečení je zajištěno elegantním systémem ZNP, dříve taky utopickým snem, který umožnil dalším tisícům úředníků začít pracovat smysluplně a také dává chuť do práce lidem, kteří předtím váhali s kalkulačkami v rukou mezi zaměstnáním a pouhým přijímáním různých dávek.

Protože stát nemá zakázáno uvalovat cla na zboží, které je v cizině dotované, plně toho proti netržně podporovaným komoditám využívá. Na polích se znovu pěstují plodiny, příslušné naší zeměpisné šířce, na jaře nejsou řidiči oslepováni ostrou žlutí vůkol, nad poli a loukami zase létají motýle.

Ve škole se v hodinách dějepisu učí o někdejších podivných, draze placených, ochráncích všelijak ublížených, občanů, pacientů v nemocnicích, žáků ve školách, zvířátek v zoologických zahradách, v přírodě a jiných a jiných, kteří kromě podivné agendy se tak nějak podivně i nazývali. Potřebné ublížené řeší nyní klasicky soudy. Mnoho dalších parazitosnubních organizací už kdysi dávno ztratilo půdu pod nohama, neboť daně jsou pojímány jako platba na nezbytné služby státu občanům.

A tak díky ekonomicky a morálně téměř uzdravené zemi zbývá k umoření státního dluhu z předešlých časů už jen asi 50 let.

A nakonec: prezident republiky je jako nejvyšší úředník vybírán a, po vzájemné dohodě, slavnostně volen parlamentem. Přímá volba byla zrušena, zkušeností s předchozím let s tím cirkusem lidem stačilo. Že ano, ehm, ehm, I když podle jiných osobností to bylo neskutečně, ale opravdu neskutečně falešné rozhodnutí, vy k...dy.

Prezident má však tu čest reprezentovat stát při významných příležitostech, jako jsou přijímání zahraničních státních návštěv, pronášení projevů při nejvýznamnějších státních svátcích apod. Český národ už je dospělý, a tak nad sebou nepotřebuje ani císaře pána ani jakéhokoliv jiného starostlivého všemocného tatíčka.

…

Tož takový jsem vám měl sen. A potom jsem se probudil.