Dějiny po spirále

Georg Wilhelm Friedrich Hegel kdysi logicky vyvodil, že vývoj lidstva se odehrává po spirále, čili cyklicky se podmínky opakují, vždy o stoupání pomyslného závitu výše. Do dnešní doby jsem však netušil, že jeden závit spirály může být tak krátký, třeba sto let, jako nyní.

Díl první:

V roce 1918 skončila Velká (později nazvaná první světová) válka. Věřte, že v tom roce jen formálně.

Její hmatatelnou příčinou byl úspěšný atentát na následníka rakousko-uherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu dne 28. června 1914. Měsíc poté, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetnou válku Srbsku. Tím ten guláš smrti začal, postupně se do něj vmíchaly Dohodové mocnosti Francie, carské Rusko a Spojené království (resp. celé Britské impérium) stojící na straně napadeného Srbska a Belgie, jejíž neutralitu na počátku války nerespektovalo během útoku na západě Německo. K Dohodě se postupně připojovaly další státy: v roce 1914 Japonsko, v roce 1915 Itálie, v roce 1916 Rumunsko a Portugalsko a v roce 1917 Spojené státy americké a Řecko. K Ústředním mocnostem Německu a Rakousko-Uhersku se v roce 1914 přidala Osmanská říše a v roce 1915 také Bulharsko. Tolik stručná historická fakta. Jak do té doby nevídaný masakr dopadl, víme.

Po lidském a materiálním nekončícím vyčerpávání Evropy vstoupily v dubnu 1917 do konfliktu USA jako Deus ex machina. Následujícího roku následovala kapitulace válkou unavených zemí Trojspolku. Rakousko-Uhersko se rozpadlo, takže se celé neocitlo mezi poraženými, posléze potrestanými, zeměmi. Vznikly, řekněme zajímavým způsobem, ČSR a pár dalších států. Ten náš se nějakými šikovnými manipulacemi politiků vlastně ocitl na straně vítězů.  Dodnes vidím staré pauzáky originálů výkresů válcovací tratě plechů 3.2 duo, přestěhované z Rakouska do Ostravy coby válečné reparace zemi, která byla součástí stejné říše, předtím zahájivší to krveprolití.

Zato Německo dopadlo hodně, fakt hodně hůř.  Versailleská mírová smlouva 11. listopadu 1918, podepsaná v Compiègnském lese podle mého soukromého názoru, a nejen mého, doslova konečně vyřešila francouzské komplexy z porážky od Pruska v roce 1870. Šéfové Trojdohody se navíc domnívali, že nehorázné ždímání protivníka reparacemi jej navždy položí na kolena. Velmoc za Atlantikem už pochopila svou příležitost, jak vládnout světu a třenice mezi jinými zeměmi byly, a dodnes jsou, jen k prospěchu této strategii. Např. Brzezinského nebo Kiesingerovy projevy to jen potvrdily.

K čemu vedlo to, že například za Výmarské republiky německé ženy a děti porúrských horníků neměly co jíst, zatímco plné vlaky narubaného uhlí směřovaly zdarma do Francie, už dávno všichni víme. Hitlera a šílenosti s ním spojené jednoduše stvořilo ponížení a potupa velké poražené země a následné oblbnutí národa ideou, že řešením návratu jeho hrdosti a blahobytu je právě on.

Díl druhý:

Koncem 80. let, a pak přesně v roce 1991 zánikem SSSR, skončila další Velká válka. A jsme u opakování chyb vítězů této války, byť studené, ale čas od času zatraceně výbušné. Šlo o završení soupeření dvou společenskoekonomických systémů, kdy ten tradiční, založený na přirozených pravidlech zákona trhu, se ukázal přinejmenším jako efektivnější. Vítězové si bohužel nepřipustili, že tentokrát nešlo o vítězství států nebo národů, ale o triumf systému. Ani jaksi neocenili, že zodpovědní šéfové poražené strany nesáhli ve chvíli svého hroucení ke „konečnému jadernému řešení,“ jak jsem se toho kdysi osobně vážně obával, že to tak skončí. A pak docela nerozvážně zopakovali stejné fatální chyby svých předků. Tentokrát ne za podpory podpisů ponižujících mezinárodních smluv a jejich následků, ale zhašením globálního lustru nad rozpadlým systémem.

To tedy bylo deset let v PoSSSRaném státě bezvládí, pokud by se vládou dalo nazvat šéfování věčně ožralého a připitoměle vysmátého Jelcina, doslova otevírajícího náruč všem. Především vnitřním aparátčíkům, nyní Novorusům, přivlastňujícím si, načež rozprodávajícím, ekonomiku země, pak taky předchozím potenciálním protivníkům umožňováním exkurzí bez omezení do předtím přísně utajovaných vojenských oblastí a základen, prostě „otevíráním se Západu.“ Země v tom desetiletí celkově chřadla, úroveň života obyčejných lidí klesla mnohem níže, než jaký měli zajištěný za předchozího režimu. Výborná propagace demokracie a tržního hospodářství! Ale co, i já jsem se v 89. domníval, že nám chce Západ hospodářsky pomoci. Myslím, že se nás nepodařilo vyždímat tak fatálně jako v Rusku asi jen díky naší předchozí demokratické tradici, ale i řízením ekonomické změny, ať si kdo myslí, co chce, Václavem Klausem.

Takže po desetiletí potupy, v Německu předtím to trvalo zhruba stejně dlouho, přišel Putin. Každé srovnání kulhá, a srovnávat Putina s Hitlerem je přímo zhovadilost. Myslím, že vůli k hospodářské i jiné spolupráci měl on, a s ním celý národ, velkou. V roce 2002 byla například za jeho prezidentování za účelem řešení bezpečnostních záležitostí a společných projektů založena tzv. Rada NATO-Rusko. Byly předem hlášené, pak monitorované, vojenské manévry, pro odstranění nedůvěry, rozvíjeny další sbližující aktivity. V Ruské federaci stoupla životní úroveň trojnásobně. Tento vývoj asi nebyl cílem těch, kterým v hlavách stále zní heslo Drang nach osten. Spolupráce byla ze strany NATO ukončena v roce 2014 (!) v důsledku ukrajinské krize, dle mého, a nejen, názoru, cíleně plánované a vyvolané šéfy NATO, potažmo USA. Začala skomírat součinnost v oblasti výzkumu kosmu a v jiných oblastech, ale hlavně, začaly být blokovány veškeré ruské snahy o hospodářskou spolupráci. Dodávky ruských surovin a technologií, zejména pro jadernou energetiku, začaly být pokládány za ekonomické i politické hrozby. Vše bylo nebezpečím, ovšem jasně, že pro ekonomiku USA! Nordstream II překážel rozvíjené těžbě a exportu US břidlicovému ekologicky špinavému zdroji suroviny, v důsledku těžby, stlačení, přepravy na dálku a následné expanzi do potrubí pro Evropu, mnohonásobně dražšímu zdroji suroviny a energie, než tomu z Ruska. Však taky víme, jak s těmi trubkami, krásným a sakra nákladným technickým dílem, pak rychle zatočili. Taky je jasné a posvěcené, kdo může být připuštěn do tendru na dostavbu jaderných elektráren a následných dodávek paliva u nás.

Takže se Evropě podařil druhý majstrštych v průběhu pouze jednoho sta let, zatím realizovaný živením a eskalací ukrajinského dobrodružství a hermetickým uzavíráním hospodářské železné opony sankcemi č. 1, 2, 3…11...

Dějiny jdou po spirále. Jeden silný stát byl a je morálně ponižovaný, ekonomicky dušený, no a chyby se po spirále zase opakují. Jsme ve válce, v tom měl náš pan současný premiér pravdu.

Jenže trvale platí, co řekl kdysi Herakleitos z Efesu: Všechno teče, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Kdesi v kalných vodách té dnešní plave nebezpečný netvor - možná smrt celého lidstva.