Rebelant

Nejsem popíračem pandemie, jen odpůrcem zvoleného postupu boje proti ní. Už jsem k tématu nic nechtěl napsat, ale zase se mi zvedla hladina adrenalinu. Před rokem o tomto čase jsem vůbec nepopíral, že byl identifikován nějaký nový typ viru. Postupně od 3. března začaly platit v ČR zákazy a příkazy, od dvanáctého pak, pokolikáté už, nouzový stav, a rovněž uzávěry (aby Češi rozuměli  lockdowny)  různého kalibru. Protože byl průběh nákazy u nás tehdy, jaký byl, určitě naštěstí, začal jsem se zajímat fakta, tedy o statistiku úmrtnosti celkem. ČSÚ aktualizuje stránku každé úterý v 9 hodin. Přiznávám, že na základě čísel, jsem byl i já do září, a setrvačností i trochu déle, přesvědčen o tom, že nejde o závažnější hrozbu. Ale stejně tak jsem byl od samého začátku přesvědčeným zastáncem promyšlené, dobře zorganizované a tvrdě řízené imunizace populace, tedy ochranou tehdy velmi specifické ohrožené skupiny a neomezováním života ostatních. Uvedl jsem to taky na NP letos v článku Co když s

Trochu politický úvod Musím zdůraznit, že jsem byl po celé dětství a dospívání hrdý na svůj dělnický původ, jak zněla tehdejší klasifikace lidí například u přijímaček, v kádrových posudcích a v podobných materiálech. Určitě jsem nebyl žádný fanatik režimu, ale opravdu asi vlivem okolí, a taky vlivem tehdejších učebních osnov, jsem se upřímně ztotožnil s tím, že ten společenský systém je dán historickým vývojem, a jakékoliv chyby a zločiny, hlavně při jeho prosazování, byly dětskými nemocemi, jak tomu bylo po každé společenské vývrtce, zvané revoluce. Tehdy už jsem něco věděl o Velké francouzské revoluci, kterou dodnes oslavujeme, o pádu Bastily. Ale přečetl jsem si taky něco i o jatkách, které potom následovaly v zájmu prosazení vznešených myšlenek volnosti, rovnosti a bratrství. O tisících setnutých hlav na gilotinách. No, a ta revoluce se oslavuje dodnes. Takže tak zvanou diktaturu proletariátu jsem chápal jako nutné zlo. Asi taky proto, že nikdo z naší bezvýznamné chudobné rodiny po