Můj šedesátý osmý
Musím zdůraznit, že jsem byl po celé dětství a dospívání hrdý na svůj dělnický původ, jak zněla tehdejší klasifikace lidí například u přijímaček, v kádrových posudcích a v podobných materiálech. Určitě jsem nebyl žádný fanatik režimu, ale opravdu asi vlivem okolí, a taky vlivem tehdejších učebních osnov, jsem se upřímně ztotožnil s tím, že ten společenský systém je dán historickým vývojem, a jakékoliv chyby a zločiny, hlavně při jeho prosazování, byly dětskými nemocemi, jak tomu bylo po každé společenské vývrtce, zvané revoluce. Tehdy už jsem něco věděl o Velké francouzské revoluci, kterou dodnes oslavujeme, o pádu Bastily. Ale přečetl jsem si taky něco i o jatkách, které potom následovaly v zájmu prosazení vznešených myšlenek volnosti, rovnosti a bratrství. O tisících setnutých hlav na gilotinách. No, a ta revoluce se oslavuje dodnes.
Takže tak zvanou diktaturu proletariátu jsem chápal jako nutné zlo. Asi taky proto, že nikdo z naší bezvýznamné chudobné rodiny popraven ani zavřen nebyl, systém nikomu žádný majetek nevzal, protože neměl co.
Navíc, v době počátku mého chápání světa, tu byla zlatá šedesátá, kdy ještě určitě trpěla spousta odpůrců tehdejšího režimu v kriminálech, to jsem ale nevěděl, ale přicházela i kritika, rehabilitace, amnestie. Z tehdejších filmů nové vlny i ze všeobecné atmosféry bylo jasné, že postupně jaksi ta myšlenka volnosti, rovnosti a bratrství snad opravdu přichází do života.
Pražské jaro bylo pro mě, a myslím, že i pro většinu občanů tehdejšího Československa, fakt nástupem, jak se říkalo, socialismu s lidskou tváří. Ani kolem mě osobně nebyli žádní předtím žádní vyvlastnění, nebo jinak ukřivdění.
Podíl práce na polidštění opice
Tímto citátem mě potěšil při prvním abiturientském setkání po maturitě můj spolužák, se kterým jsem se v šedesátém šestém roce bláhově snažil soupeřit při přijímacích zkouškách na žurnalistiku UK. Oba ze stejného města, oba ze stejné střední školy, oba ze stejné třídy. Telegram o jeho přijetí do KSČ, zaslaný v den přijímaček to tehdy, pro něj, jak se říká, jistil. Ten Engelsův citát byla tehdy narážka na moje období v dělnické profesi, které jsem si tvrdě odedřel v huti, zatímco on už na fakultě poslušně prosazoval Husákizaci. Snad jediným zadostiučiněním pro mě pak bylo, že jsem od toho pána nikdy později žádný literární výtvor nečetl, hned po promoci totiž dělal asistenta na té UK, poté, co se evidentně hodně míst uvolnilo. Jen vím, že po sametovém převratu založil, stále flexibilní člověk, nějakou lukrativní marketingovou společnost.
Já jsem tehdy, už v tom významném roce šedesátém osmém, studoval na Báni v Ostravě a zrovna v tom srpnu chodil tvrdě makat do úpravny válcovny profilů. Tu práci si už dnes asi nikdo nedokáže představit, svazky vyválcovaných tyčí, často ještě pálivě horkých úček, plocháčů, vinklů, kulatin a dalších profilů, v délkách od zhruba čtyř do dvanácti metrů, které se na jedné straně musely z té změti pokřivených vývalků zručně vylovit, strčit do rovnacího stroje, aby je za ním další dělníci z party, už krásně rovné, ručně, ale samozřejmě v rukavicích, ukládali do úhledných balíků jednoho až pěti tun. Fígl včasného splnění výkonové normy spočíval v tom, nemít mezi koncem tyče ve válcové rovnačce a začátkem další, téměř žádnou mezeru. Když jsem ten provoz uviděl dva roky předtím poprvé, to proto, že jsem se po maturitě nedostal na tu vysněnou školu, a čekal dál, myslel jsem, že jsem v manufaktuře devatenáctého století. Vzpomínám na chvíli, kdy jsem se na první šichtě oblečený do „kanaláků“ u toho stroje trápil s kovanými hutnickými kleštěmi, abych uvázal svazek asi dvoumetrovým ocelovým pětkou drátem. Zřejmě něčím zakomplexovaný starší předák, nějaký Karel, posměšně nahlas poznamenal: "Ty neumíš vázat drátem? A to máš maturitu?" Takže opakuji, v tom slavném srpnu 1968 jsem tvrdě makal v úpravně jako student VŠB brigádník.
Mezitím kolem pokračovalo, a to i uprostřed léta, slavné Pražské jaro, jemuž jsem upřímně fandil.
Probuzení
Ve středu 21. srpna ráno, asi v půl čtvrté, mě máma zděšeně budila slovy Véno vstávej, su tu Rusi. Chvíli jsem vůbec nechápal. I když jsem předtím samozřejmě sledoval, že bylo nějaké jednání mezi našimi papaláši a těmi ze SSSR v Bratislavě a pak Čierne nad Tisou, jakási nejistota tu byla, ale nějak jsem si nepřipouštěl, že se má něco stát. Ten všemi milovaný Dubček se z těch schůzek přece vracel s konejšivým sdělením, že rozhovory proběhly v přátelském duchu a Pražské jaro může dál pokračovat. Dnes vím, že prostě, a sprostě, lhal.
Takže to ráno jsme všichni, co jsme byli doma, seděli u stále zapnutého rádia, trochu jsem pak posnídal a přemýšlel, co dělat. Máma s tátou to věděli jistě: Nakoupit chleba a jiné zásoby. Měli trénink z války.
Pamatuji si, že ve mně nebyl ani vzdor, ani nenávist, jen velká, moc velká hořkost. Pevně jsem věřil, že jde o nesmírně obrovské, nešťastné nedorozumění. Kromě francouzských, anglických, amerických a jiných autorů jsem měl v té době už přelouskaného taky Tolstého, Dostojevského, Lermontova, trochu i v originále Puškinova Oněgina, Ščipačeva a další. Takže vlivem četby, obrozenecké ideje slovanství, Kollárovy Slávy dcery, jasně, že asi i tehdejší propagandy, to nebyl zrovna ruský národ, který bych neměl v lásce.
Za oknem v Porubě se nic nedělo. Věděl jsem, že musím do města, do centra města. Na celá záda studentského sáčka jsem si za pomoci sestry Marie vyrobil a přišil bílý kus látky s výrazným nápisem v azbuce „Uchoditě domoj“.
Vydal jsem se, asi v sedm ráno, nejdříve sám, od Oblouku po Fučíkově ulici směrem k tramvaji. Postupně se ke mně přidali nějací stejně staří kluci, tedy asi dvacetiletí, když jsme zkraje cesty, tehdy čtyři, zazvonili na školníka sportovní školy s prosbou o československou vlajku, dal nám ji bez zaváhání. Tramvaje nejezdily, tak jsme šli do centra Ostravy deset kilometrů pěšky se zástavou vpředu. Postupně se k nám přidávali další mladí, a tak jsme už v dost velkém počtu dorazili k náměstí před Novou radnicí, pod tou známou ostravskou věží, tam, kde bylo tehdy, i dnes je, administrativní centrum města.
Stály tam, myslím, čtyři tanky, se širokými bílými pruhy, jakýmisi čísly a nápisy na bocích CA (Sovětskaja armija). Šli jsme náměstím plném protestujících rovnou k těm železným chladným obrněncům. Z věží tépadesátčtyřek nás pozorovali jejich vojáci. Vzpomínám, že to byli kluci, mladí asi jako my. Protože jsme nějakou ruštinou ze škol přece jen vládli, pokoušeli jsme se o debaty typu „pačemu vy zděs, u nas nět nikakoj kontrorevolucii, éto naše dělo“. Jejich odpovědi byly samozřejmě nacvičené a opakovaly se: „u nás takoj prikáz“. Někteří raději, i přes to parné léto, zalezli dovnitř těch mnoha tun oceli. Mnohem později mi jich bylo vlastně líto. Sedli jsme si tedy demonstrativně před jeden z těch ne-přátelských tanků.
Atmosféra na náměstí byla pořád opravdu napjatá. Vědělo se, že na radnici jednají "naši" místní papaláši s veliteli okupační armády, o čem, to jsme se dověděli brzy, prý je naším hlavním požadavkem vyvěsit československý prapor na věž radnice, to jsme naivně pokládali za důležitý předmět vyjednávání, ale později jsem pochopil, že "naši" krajští hlavouni, ani velitel ruské jednotky asi hlavně netoužili po krvi. Příkazy k celé akci byly stejně v obou případech shora.
Asi, aby to bylo zajímavější, nechal velitel ten tank před námi nastartovat a řidič pocukával rajčáky, těmi pákami se tank řídil, jako by se chtěl rozjet. Nás pár, co jsme tam na náměstí seděli, jsme zavřeli oči a spontánně začali, pak i s lidmi okolo, zpívat hymnu naší potupené vlasti. Myslím, že bychom utekli, kdyby se opravdu rozjel. Pravda, kdybychom to stihli. Naštěstí to bylo jen divadlo.
A takovým tyátrem na čerstvém ostravském vzduchu za slunečného letního dne to bylo i pro dost kolemjdoucích čumilů, kteří tomu vystoupení přihlíželi z chodníků, někteří dokonce na procházce s kočárky a malými dětmi sebou. Byli se podívat na dějiny naživo. Jasně, že si i občas zapískali a zaskandovali „Dubček, Svoboda!“ a podobné, dnes už vím, že slabomyslné, slogany. Ten srpnový den byl fakt perný i parný, československá vlajka na vrcholku nové radnice v Ostravě nakonec zavlála, a my, s jakýmsi pocitem vítězů, jsme se zase pěšky rozešli domů. Nepadl jediný výstřel, protože jsme se ani nepokusili žádný z těch tanků zapálit. Takové to v Ostravě opravdu bylo.
Někdy, až po letech, jsem si uvědomil, že jsem za celý den nic nedal do úst. Až doma mě dala pít a trochu najíst máma, šťastná, že žiju.
Druhého dne, poté, co jsem jí zajel na kole do blízké Vřesiny pro chleba, jsme si pořídili barvy a štětce, to už s kamarády z ulice, a po celém okolí přepisovali dopravní značky na „MOCKBA 2000 KM.“
Pak nazítří jsem měl odpolední šichtu, tak jsem šel zase tvrdě makat do úpravny k rovnačce ve Vítkovických železárnách.
Trochu politický závěr
Možná jsme byli, my Ostraváci, zbabělejší než ti, se zakrvavenými vlajkami v Praze, jak jsme později viděli na filmových záběrech. Nebo spíše než ti, co jejich krev na těch zástavách byla. Ale aspoň jsme taky ukázali jasný odpor a jednotu národa, v souladu s tehdejším heslem „Jsme s vámi, buďte s námi!“ Jo, to jsme ještě ale neměli potuchy, jakými malými figurečkami jsme na tehdejší šachovnici dějin byli. A jak sprostě nás předtím tehdejší papaláši národa obelhali jen proto, aby se rochnili, přes už své informace, pro ně už v zanikající slávě.
Šedesátý osmý byl v mém životě opravdu docela důležitým zlomem. Jaksi jsem konečně pochopil, jak málo zmůže jedinec vůči okolnímu světu. Nějak jsem se smířil s tím, že socialismus s lidskou tváří byl jakousi utopií. Dále jsem ale v zákonitost této cesty historického vývoje lidstva nějak nepřestal věřit, ale všechno potom bylo stejně nějaké jiné. Život šel dál, pak, v šedesátém devátém jsme si v Porubě na „Lenince“, jako celá země, spontánně zajásali nad výhrou našich hokejistů nad sbornou, jako bychom ty hokejky drželi v rukách my všichni. To bylo všude, v celé zemi. Zakřičeli jsme si „Oni na nás s tanky, my jim dali branky!“ A bylo to. Koneckonců takový po česku statečný je projev vlastenectví dodnes. Asi jako mnohem později Nagano.
Já jsem s odstupem času pochopil, že šlo o tehdejší největší vojenské manévry ve východní Evropě, na území, přiděleném Východu předtím konferencí v Jaltě. Taky proto manévry, protože jako třicet let předtím, byla naše armáda zase dobrá tak k vyvěšení vlajek státu u kasáren, ale specializované letištní útvary taky pomáhaly svou profesní asistencí při přistávání těžkých nákladních AN22 s tanky na palubě na našich letištích. Slyšel jsem je tehdy až z Mošnova tak co dvacet minut možná další dva dny.
Ani jsem se pak, ve svých dvaceti letech, nepolil benzínem a nezapálil. Asi jsem uvažoval nad smyslem života nějak jinak. Jen ve mně od té doby zůstala nesmírná hořkost a pochyby o tom, zda jsem opravdu chápal správně vývoj světa. A taky jakási apatie.
Dnes se jen divím, jak jsem byl naivní v té víře v heslo „jsme s vámi, buďte s námi.“ Oni, ti papaláši, s námi určitě nebyli.
Taky ale nerozumím těm, co tu dobu a dobu po srpnu 68 pokládají za daleko větší tragédii, než byla Bílá hora nebo plány vyhlazení našeho národa německými nacisty v době protektorátu. K tomu jen malá sdělená odbočka na vzpomínku mé drahé učitelky češtiny Toulové, které, při jejím vyprávění evidentně stále naskakovala husí kůže. Za Heydrichiády, když byla ona ještě mladou slečnou, před jejich domem zastavilo auto Gestapa s pány v kožených kabátech. Nakonec se ukázalo, že se jen ptali na cestu k nějaké adrese. Jaká to byla tehdy pro její rodinu úleva. Tak s takovou dobou bych nikdy srpen 68 a pozdější časy normalizace, ve kterých pak měli hlavní slovo stejně naši vládci, nikdy nesrovnával.
Dodnes myslím, že to byl tehdy začátek konce jedné ideje a ztracené iluze mnohých.
Já jsem se, nějak osobně, ale nechtěně, pomstil za tu potupu pět let poté. Bylo to za mé roční prezenční vojenské služby v Topolčanech. Já tam jednou jako desátník absolvent tehdy držel stráž coby dozorčí autoparku. Přijela delegace sovětských lampasáků z nedalekého velitelství v Nitře k našim vojenským lampasákům. Na štábu se chlastalo, to bylo jasné. Ale za to odpoledne se nějak nalil i řidič delegace spřáteleného vojska, on setrvával i s vozem zaparkovaným po celou dobu ve mnou střeženém rajónu. K večeru mi telefonoval nějaký podplukovník Zlatohlávek, velitel praporu, že sovětští soudruzi už odjíždějí, tak ať nechám přistavit před štáb jejich gazík.
Na docela velkém autoparku jsem řidiče našel a vyzval k odjezdu. Při jeho nastupování za volant jsem ale velmi rychle odhadl jeho bídnou kondici a ihned mu docela přátelsky sdělil, že takto ven vyjet nemůže. Zprvu se tvářil překvapeně, cože si to jako troufám, pak před mou tělesnou převahou a šňůrami na uniformě nějak zkrotnul. Neštěstí to bylo pro našeho soudruha podplukovníka, když jsem mu telefonicky vysvětloval, proč jeho rozkaz nemohu splnit. Evidentně se, i přes šum v telefonu, roztřásl, protože nevěděl, co dělat. Pak mi podal ke sluchátku soudruha velitele delegace. Rusky jsem mu podal hlášení, že jeho řidiče nemohu na naše silnice pustit pro jeho silnou opilost. „Charašo, spasíbo“, odpověděl. Za pár minut odvezlo návštěvu naše hotovostní auto a chudák ruský vojáček šel potupně do naší vojenské posádkové basy. Dodnes z toho nemám žádný pocit zadostiučinění, nevím, jestli jsem se nezachoval jako bonzák, věřím ale, že jsem spíše přispěl k tomu, že se tehdy třeba mou zásluhou v černé kronice místních novin neobjevilo hlášení o několika mrtvých na silnici mezi Topolčany a Nitrou. Toho nešťastného ruského vojáka mi bylo pak trochu líto. Snad ho za to neposlali na Sibiř. Tak to totiž je, ti nejmenší si to v životě vždycky odskáčou. Aneb, jak napsal Jaroslav Hašek: „Jó, malé zloděje věšejí.“
Tak i takový byl můj šedesátý osmý.
Komentáře
Okomentovat