Bezva finta

Bez zaváhání jsem uzmul tento titulek, použitý Alexandrem Arcadym, v kanadsko-francouzském filmu, s fantastickým J. P. Belmondem v hlavní roli. S vaším dovolením (i bez něj) jej však používám pro úplně jinou osvětu, než pro návod k přepadení banky.

Žijeme v době pandemie. Promiňte mi ten cynismus, ale já jsem měl do letoška představu o katastrofě lidstva ve formě pandemie (z řeckého kata-strofé = zvrat, převrat, zničení, jako událost, která nastává v důsledku lidské nebo přírodní činnosti a ničivě postihuje přírodu nebo společnost), tedy jako o ní jsem měl opravdu katastrofičtější představu, a jako takové jsem se podvědomě bál, a docela se za budoucí generace bojím. Nemyslím si bohužel, že dnešní demo verze je to pravé, co možná někdy v budoucnu přijde. Bojím se si představit, jaká katastrofa naši změkčilou společnost může opravdu v budoucnu čekat.

A teď tedy zpět k té fintě. Prosím o pozornost směrem k praxi, na kterou zatím v tomto vzrušujícím roce, žádná oficiální hygienická služba ani ministerstvo zdravotnictví neupozornily, nepublikovaly ji, nedoporučily.

Nevím, jestli to bylo v osmdesátých nebo devadesátých letech, ale pomatuji si na ta, pro mě velmi podnětná osobní doporučení, podána v rozhlase v době jakési chřipkové epidemie, myslím doporučení hlavním hygienikem, nevím, zda přesně tak, jak je cituji:

1.     Vyhýbám se, pokud to jde, městské hromadné dopravě;

2.     Když už jsem, například v tramvaji, autobusu, metru apod. a někdo začne kašlat, kýchat, smrkat a jinak projevovat nějakou nákazu, pozastavím dech a přesunu se na opačný konec dopravního prostředku. Nejde-li jinak, co nejdříve vystoupím, i za cenu časového „průšvihu“;

3.     Když jdu po chodníku a vidím, že potkám chodce s evidentní nákazou (opět - kašlajícího, kýchajícího, smrkajícího), v takovém případě v jakékoliv fázi dýchání tvrdě zastavím dech (u zdravého člověka to jde v kterýkoliv moment). Nikdo si toho ani nevšimne, projdu, počkám tak 2, 3 metry a jemně neznatelně odfouknu jako z pojistného ventilu. Jasně, že to nejde aplikovat v přecpaném supermarketu, ale takovým konzumním interiérům se velmi rád vyhýbám;

4.     V době této kampaně, a taky pod jejím vlivem, toto praktikuji, prakticky vůči všem ve veřejném prostoru.

Přátelé, to je ta bezva finta, spíše pár bezva fint, kromě normálních hygienických návyků, jako, že se po kontaktech s cizími lidmi nešťouráme v nose nebo v zubech, až do chvíle umytí rukou. Nepočítám v to samozřejmě blízké osoby, kdy se pak (samozřejmě taky po celkovém umytí) šťouráme, a rádi, svobodně, a leckde. To naštěstí ještě žádný PES v zákazech neuvádí. 

Faktem je, že tu fintu (finty) jsem si zapracoval do podvědomí, uplatňuji je a, aniž bych se chtěl tzv. rouhat, nepamatuji si, kdy jsem naposledy stonal.

A vůbec nakonec si dovolím laické připomínky:

-         Odborné kapacity nás již informovaly o tom, že doma šité roušky chrání před viry asi tak, jako volejbalová síť před průletem much, logicky naopak vzato brání hlavně toxickým zplodinám plic v cestě ven, jako volejbalovému míči ta síť. Přesto, kde je to povinno, roušku nosím, nechci platit pokutu;

-         Usmívám se lidem, kteří chodí disciplinovaně tam, kde široko daleko kolem nich nikdo není, s náhubkem, hlavně těm, co mají (nelogicky) nosály venku;

-         Nevěřím tomu, že má, třeba u dvaceti dětí ve třídě, nošení těch hadrů na obličeji po celou dobu vyučování, a dvakrát za den „vojenské“ vyvětrání třídy, jiný smysl, než vyměnit kyslík a vypustit případné pšouky. Nakazit učitele to určitě nezabrání. Ale proč ne, ti pak aspoň získají přirozenou imunitu. Hlavně probůh bych se pak nešel otestovat.

Takže přidávám, vlastně předávám, prostou radu: Používejte tu bezva fintu, vlastně pár jednoduchých fint, uvedených výše.

Nestojí to celkem nic, nevyplývá to z žádného vládního nařízení, jen je moc dobré se naučit těm pár podmíněným reflexům, a to hlavně pro časy, kdy lidstvo zasáhne třeba ta opravdová pandemická katastrofa.