Život - čas mezi nebytím a nebytím

Občas si vzpomenu na ten pozdní letní večer, kdy jsme s kamarádem od sousedů leželi za městem v trávě a dívali se na nesmírnou zářivou nádheru nad námi. Bylo nám asi šestnáct let, dva filozofové v pubertě. Představovali jsme si, co a proč to vlastně všechno kolem nás je. Hluboké myšlenky, krásný věk a nebezpečné otázky nás pod nebem plným hvězd objímaly do závratného sevření, zralého snad až k potřebě psychiatrické pomoci. Jsem si téměř jistý, že takovou chvilku nebo chvilky zažil každý.

Je to už dávno, jak je to relativní to dávno, jen něco přes padesát let, dnes už hvězdy v noci nad hlavou nejsou tak zářivé, jak zrak slábne a taky jak je mlží světelný smog, ale ta vzpomínka, témata té letní noci, jsou se mnou pořád.

Věčné otázky

Jsou otázky, které si lidé kladou od doby, kdy pobrali rozum a začali přemýšlet o sobě a věcech kolem. Kde je vlastně začátek světa, kde je jeho konec, a pokud je konec, je něco za ním? A pokud je nekonečný, jak si představit nekonečno, nekonečno času, prostoru? Trval svět vždy a bude pořád trvat? Pokud je čas omezený, bylo něco před ním? Co bude po něm?

Proč vůbec svět je, proč je prostor, hmota, čas? Proč není ...nic?

Život je fascinující čas mezi zrozením a smrtí, čas mezi nebytím a nebytím. Svět je něco obrovského, nepochopitelného kolem nás, i v nás. Od nepaměti není větších témat. Svět a život. Jsme tu v omezeném čase. Ale proč jsme tu? Je vůbec nějaké proč? Jak vznikl život?

Víra jako odpověď

Když byla zeměkoule ještě plackou s tajemnou nebeskou bání, naši předkové si začali uvědomovat neodvratnost vlastního konce, zmocnil se jich strach. Co bude po tomto konci? Rozum na to nestačil, a tak se odpovědi zrodily z toho, co si lidé dokázali představit za jeho hranicí. Nejdříve přišli duchové ohně, vod, předků, bůžci, bohové. S tím si lidé vystačili velmi dlouho.

Čím více ale poznávali a ovládali věci kolem sebe, čím větší se utvářela jejich společenství, bůžci a bohové přestali stačit, jedinci potřebovali nějaký tmel, udržující jejich komunity pohromadě. Bylo zapotřebí určité společné ideje a sjednocujících pravidel. Lidé hledali pevnou oporu, jíž by se mohli držet při své cestě životem.

Přišla doba, kdy začali moudří, vzdělaní, a hlavně charismatičtí zvěstovatelé, proroci, přinášet poselství, společnou, sjednocující víru. Jednou z nich je víra v boha stvořitele. A tak si Boha lidé stvořili. K obrazu svému.

Toto fungovalo tisíce let, co na tom, že se mezitím ta placka Země zakulatila, přestala být středem světa a lidské znalosti již umožnily pozorovat vzdálenosti téměř devadesáti miliard světelných let i neuvěřitelné detaily v mikrosvětě.

Že bůh a duše existují, je prý dáno, je to axiom, postulát, dogma, kterému se musí bezmezně věřit. Víra je řešením, které nabízí ne-smrt vědomí naší další existence, nebo, na nás nezávislé, pokračování a putování duše samotné. Bůh stvořil svět a řídí jeho běh, od nepaměti až na věky. Amen.

Tady se ihned nabízí kacířská otázka: Když bůh stvořil svět, kde se tady vzal on? Kdo předtím stvořil jeho? A pokud to byl nějaký proto-bůh, kdo stvořil zase jej, atd., atd?

Tato otázka je nepřípustná, je to tajemství, neuvažujme, věřme, tak to přece musí být.

Ono totiž existenci ani neexistenci boha, ani duše, nelze dokázat. Asi proto se dá s nadsázkou předpokládat, že každá civilizace, i případná mimozemská, která chce opravdu vysvětlení všeho kolem, ho musí, asi nějak zákonitě, najít. I když, vlastně jen, v iracionálnu.

Přínosy a rizika víry

Víru je možno chápat vlastně jako obranný štít svého já, rodí se jak ze strachu z ne-bytí, tak ze strachu z následného trestu za skutky z doby našeho života. Víra v boha a rituály s tím spojené, tady pomíjím primitivní šamanské víry s přinášením lidských obětí, tedy víra, to je obchod, na kterém lze jen vydělat. Budeš žít v bázni boží, dostaneš se po smrti do nebe. Spáchal jsi něco zlého? Vyzpovídáš se, pomodlíš, budeš se kát a po své pozemské smrti zamířím do stejného vytouženého cíle.

Nebo zase naopak, jak mě utvrdili všichni zasvěcení věřící, kterých jsem se zeptal: Pokud neuvěříš v našeho boha, ne, že do nebe nezamíříš, ale, i když jsi žil sebespravedlivěji, půjdeš rovnou do pekla, se všemi lháři, šejdíři, zloději, lupiči, mučiteli a vrahy (ovšem s výjimkou těch, kteří nakonec přeci jen uvěřili).

Víra v nesmrtelné putování duše je útěchou pro ty, kteří si své vlastní nebytí prostě nedovedou představit, nebo se ho jednoduše bojí.

Ultimativní podmínka „uvěřit“ jako podmínka pro odpuštění a pozdější odměnu, vstup do nebe, v opačném případě zaručené věčné trápení v pekle, obdobný trest a odměna ve formě různé úrovně karmy, nemůže logicky pocházet od nějakého milosrdného boha nebo vyšší podstaty světa, jde o jasnou vyděračskou strategii, typický výtvor lidí s cílem získat a udržet v kruhu dané víry ostatní, stejně slepě oddané. Ještě jasnějším a přímočařejším postupem je v jisté víře hrozba nekompromisní likvidace bezvěrců a jinověrců již zaživa.

A tak postupně víry vznikaly, uzrávaly a šířily se kolem sebe, přesvědčováním, často ale krutými prostředky, a to někdy i v případě šíření učení lásky k bližnímu.

Po zakořenění dané víry se člověk rodí do komunity, státu, národa, rodiny, s chápáním své víry jako něčeho daného, samozřejmého. Rodí se a žije ve víře svých předků a neuvažuje nad alternativami. Víra se stala skutečnou životní hodnotou.

Dnešní společnost ve své značné části vědomostně a technicky od dob proroků pokročila, lidé jsou relativně svobodní a se svobodou a novými znalostmi přišla i ne-víra. Doba přinesla skepsi k dogmatům a příběhům s nimi spojeným, často sice s velmi moudrým, univerzálním posláním, z dnešního pohledu však taky občas s úsměvně dětským obsahem naivních bajek. Rovněž pravidla, spojená s vírou, mnohdy odporující dnešnímu pojetí svobody člověka, byla formulována ve starověku, v době země placky, nad kterou se na nebeské báni tajemně posouvalo Slunce a hvězdy.

Víra se, naštěstí, v naší části světa stala věcí dobrovolné volby. Mnoho lidí nevěří v boha nebo stěhování duší buď vůbec, nebo nevěří oficiální víře, věří v tzv. "něco mezi nebem a zemí", co běh věcí řídí.

Potřeba odpovědí na otázky je silná. A tak i v podmínkách, kde tradiční víra už není samozřejmou součástí života, se k ní lidé někdy vracejí. Převážně starší lidé, neboť ti vědí, že času ubývá, a tak je třeba se podle toho zařídit. Co kdyby přeci jen. Nezřídka to vysvětlují zmoudřením, jenže často je to jen ten kalkul a trochu sebeklam. Bujaré mládí se svými  hříšky je pryč, tak proč se nepojistit a tak trochu jinak nerealizovat? Nic proti tomu, je to jistá vědomá, mnohdy podvědomá, obrana proti tomu největšímu strachu. Dost smutné bývá, když se v této životní fázi někteří jedinci soustřeďují jen na sebe, na svou budoucí spásu, či nějaké své jiné pokračování. To, kam se ubírá svět, co bude po nich s těmi ostatními, je nějak "moudře" přestává zajímat. Oni přece mají svou hlavní starost, zajistit to své já.

Pravda, víra přinesla společnosti mnoho pozitivního. Například je účinným nástrojem k dosažení psychické vyrovnanosti, klidu, vnitřní rovnováhy. Prokázané jsou reálné příznivé vlivy na mysl i tělo, při a po praktikování rituálů dokonce bezprostřední. To je prostě vliv psyché na soma.

Nesporným přínosem víry pro společenství bylo jednotné uplatňování a vymáhání životních norem pro postoje, chování a jednání, jako je například dodržování desatera, nebo cesta sebezdokonalujícími osmidílnými stezkami. Prosazování těchto principů a dodržování liturgických rituálů byly cestou od primitivního barbarství, vytvářejí a udržují ten tmel, nástroj sjednocování, ale i ovládání komunity.

Víra přinesla pocit všudypřítomné autority, umožnila řídit své stoupence metodou odměny a trestu buď přímo, nebo ve formě slibu a hrozby. A k tomu fungování vznikly v různých částech světa různě a v různých podobách, náboženské instituce a jejich určité, někdy jasně organizované a centralizované, jindy plošně uspořádané, struktury.

Nepřeberně mnoho chytrých, vzdělaných a moudrých lidí se po staletí zabývalo a zabývá studiem a výkladem toho, že právě ta jejich víra je ta opravdová. Věnovali a věnují tomu nezměrné úsilí. K oslavě víry a jejich model vzniklo bezpočet fascinujících staveb a jiných uměleckých děl. Ale na druhé straně šla a jde víra až tak daleko, že pro ni byli a jsou mučeni a zabíjeni lidé, posvěcovány zbraně. A s těmito zbraněmi se totiž za příslib věčné blaženosti, případně dosažení nirvány, taky snadněji nasazují životy.

V dnešní době bezbřehé komunikace a pohybu lidí na sebe jednotlivé víry více a tvrději narážejí, rozdíly se obnažují. Jsou víry, tolerující ty ostatní, nebo lépe, dnes již tolerující. Je víra, pevně postavená na vyvolenosti národa – jejího nositele, ale ostatními se nezabývající. Je víra, založená na lásce ke všem bližním. Je ovšem i víra, netolerující nic mimo ni. Všechny ovšem nařizují bezmeznou poslušnost vyšší moci.

Nesmírným rizikem je fakt, že principy, formulované před tisíci lety odděleně, a tedy i odlišně, si konkurují v době jednoduché možnosti lidstva způsobit si při fatálním střetu globální sebezničení.

Nesmrtelnost

Nikdo nechceme umřít, přestože máme všichni zkušenost s tím, že vše živé má svůj začátek a konec. Nechceme umřít teď, přinejmenším na svou budoucí smrt neradi, a to je správné, myslíme. Malé dítě o smrti neuvažuje. Pak přijde do věku, kdy si uvědomí, a smíří se s tím, že jeho prarodiče, rodiče někdy umřou. Časem pochopí i nutnost vlastního konce, a ještě bolestivější je smíření se s myšlenkou budoucího konce svých potomků.

Nejhroznější je však paradoxně, představa nesmrtelnosti. Kdo to nechápe, měl by se nad tím opravdu někdy zamyslet, zamyslet se alespoň trochu málo, když už ne tak moudře, jako Karel Čapek ve Věci Makropulos. Pravda, on psal o nesmrtelnosti na tomto světě, ale copak nekonečná existence jakési formy vědomí, řekněme duše, není méně hrůzostrašná? Vždyť každý večer, když uléháme, víme, že většinou o sobě nebudeme do rána vědět. A přesto nemáme strach. Dokonce nejžádanějším koncem bytí je umřít ve spánku. Naštěstí najde ve finále každá, zejména věkem často unavená existence, svůj klid.

Určitá forma nesmrtelnosti předků je ale v našich myslích. Lidé, na které rádi vzpomínáme, rodiče a ostatní blízcí, co už nejsou, pohladí naši paměť vzpomínkami na zdánlivě drobné situace, jsou pro nás v době našeho života nesmrtelní. Nebo velikáni ducha a jejich moudrá, nádherná díla, při kterých běhá mráz po zádech, díla, která nás povznášejí, nějak vylepšují. Jsou to hluboké stopy, pro nás nesmrtelné, jejichž blízké či vzdálené ozvěny v naší paměti nám pomáhají žít. Jistým způsobem žije dál ten, kdo ještě trvá v paměti živých, nebo trvá jeho dílo.

V touze po nesmrtelnosti je navíc skryto neuvědomělé, ale nesmírné sobectví. Protože pouze konce našich životů jsou podmínkou začátků těch nových. Nových nadějí, nových příběhů.

Největší hrdinství

Většinou se za vrchol hrdinství pokládá to, když jedinec riskuje ztrátu svého života pro záchranu života nebo životů jiných, nebo pro ni přímo svůj život obětuje.

Mnoho hrdinů konalo a koná bez rozmyšlení důsledků rychle a rázně, protože tak si to zkrátka vyžádala situace. Před nimi je třeba smeknout.

Pokud je ale čas rozvažovat, není hrdinský skutek přeci jen nesrovnatelně lehčí, věříme-li, že po něm následuje odměna, než když víme, že pak pro nás nezbude prostě nic? Nejde i v tomto případě tak trochu o obchod, při kterém prostě jen zaplatíme velmi mnoho, ale taky věříme, že daleko více se nám vrátí?

Už jako dítě jsem si, asi pod dojmem čerstvých poválečných let, vykonstruoval největší možné hrdinství člověka: Představte si jedince, nevěřícího v posmrtnou existenci své duše, který se v boji dobra proti zlu octne v situaci kruté volby: 

1. Zradí své druhy, kteří pak následkem zrady umřou, ale on si svůj vlastní život zachrání s tím, že se o jeho zradě nikdy žádný člověk nedozví, ba naopak, bude vytvořena legenda o jeho statečnosti;

2. Své blízké nezradí, bolestivě umře, sám s vědomím, že po jeho smrti bude šířeno, že se zachoval zbaběle a zradil.

Druhá volba je podle mě výrazem největšího hrdinství a lidskosti, škoda, že o takových lidech, pokud vůbec byli, se nikdy nikdo nedoví.

Odpovědi (?)

Proč vůbec svět je? Proč je prostor, hmota, čas? Proč není nic?

Je představitelné, že nekonečné množství kombinací nekonečných podmínek přineslo a snad i nadále přináší zárodky života, které se v obrovském čase, které mají k dispozici, proměňují v jeho nejvyšší formu, kdy si živá hmota nakonec ve svém vývoji uvědomí samu sebe? Není toto opravdu ten největší zázrak?

My lidé, případně jiné inteligentní bytosti, které v nesmírném světě kolem nás zatím jen tušíme, my všichni chceme najít vysvětlení.

Jsem přesvědčen o tom, že prapodstatu světa nepoznáme, protože ta je někde za hranicemi našeho vnímání, nikdy po ní ale nepřestaneme pátrat. Jsme jako mravenci, kteří nechápou, ale ani se nemohou snažit pochopit princip jaderné reakce, nebo řešení parciální diferenciální rovnice, prostě protože i samy tyto otázky jsou mimo dosah jejich vnímání.

Není logičtější smířit se s tím, že vlastně nemáme ponětí o tom, po čem pátráme?

Výklad přes dogma existence boha stvořitele, jehož středobodem pozornosti jsou lidské bytosti, nebo víra v jakési putování našich duší od života k životu, nejsou odpověďmi, protože se přes svou fantasknost vejdou do naší představivosti. Jsou docela primitivním, naivním vysvětlením. Navíc jsou výrazem neobyčejné sebestřednosti lidského rodu. Jak si jen můžeme myslet, že právě my jsme centrem v tom kolotoči času, prostoru, hmoty a kdoví čeho ještě kolem nás?

Žijeme, tak to prostě je, a smiřme se dokonce i s tím, že stejně jako má život jedince začátek a konec, bude jej mít jednou i celé lidstvo. Radujme se z toho daru života a nechme se z něj radovat i ostatní. Milujme život svůj i ten kolem nás. Žijme naplno, svobodně, svobodu dopřejme i druhým a svobodu braňme. Dokonce i svobodu jiných věřit, v co chtějí, pokud tím neomezují jiné. Žijme tak, abychom zanechali dobrou stopu jako vzor pro naše děti, a vůbec pro ty, co na nás budou potom třeba vzpomínat. K tomu, abychom nekradli a nezabíjeli přece nepotřebujeme pociťovat strach z nějakého vyššího trestu. Proč bychom si neměli vážit života lidí a přírody kolem nás jen pro život a svět samotný? Proč bychom neměli jít svou cestou rovně, bez berličky nějaké iluzorní víry? Ne všichni lidé jsou toho pravda schopni, mnoho jich nad sebou jakýsi bič, nebo v sobě naději, potřebuje, ne každý dokáže být dospělý, bez nějakého toho dohledu shůry. I ta iluzorní představa budoucího setkání s již pro nás dávno ztracenými je přece tak sladká...

Ne. Já věřím tomu, že, pokud je nějaké nebe či peklo, bůh nebo ďábel,  jsou jen v naší mysli. Že všechno, co jsme prožili a udělali, všechno dobré i zlé, pomine s námi, že ale po nás nějakou dobu zůstane stopa. Po někom výrazná, po jiném plytká, tu nádherná, jindy odporně krvavá. Většinou pravda jen tak nějak obyčejná, jako asi bude ta moje.

Kromě ostatních lidí není nikdo, kdo by nás potrestal, pochválil, kdo by nám odpustil. Naši dočasnou nesmrtelnost uchováváme ve vzpomínkách těch, co odejdou později. Proto s nimi žijme, svobodně a v lásce, v tom našem vymezeném čase mezi nebytím a nebytím.

A ještě nakonec

Ten kamarád z dětství a mladých let, se kterým jsem se tenkrát opájel dojmy a trochu i levným vínem pod letní noční oblohou, plnou hvězd a otázek, už na světě není. Moc jsem jeho pozdější osudy neznal.

Zatím se mi ale on a ten závratný večer ve vzpomínkách občas vracejí. Pro mě tu zůstali pořád. Zatím.