Historie, která se naštěstí nestala

Přihodilo se to před mnoha lety ve velké zemi, rozkládající se na nedalekých ostrovech. Do salónu ministerského předsedy sira Winstona vstoupilo, předem již ohlášeno, několik ministrů minulé vlády. Byli vedeni samotným sirem Nevillem, bývalým premiérem, dále tam byli jeho kolegové, ministr vnitra sir John s dalšími několika bývalými: letectva Samuelem, války Lesliem, informací Johnem a nakonec zdravotnictví Walterem. Chápali, že sir Winston je ve funkci krátce, a proto nemůže porozumět všem spletitým souvislostem v tak složité době. Nějaký čas totiž už probíhala válka s nebezpečným nepřítelem.

Všem šlo samozřejmě o zdraví a životy poddaných, tedy o jejich dobro. Sir Neville upozornil na to, že eskalovaný boj proti tak zvrhlému nepříteli, který nejčastěji míří bomby na ty nejslabší v domovech pro staré lidi, by stál moc životů. Bývalý ministr informací jej ihned podpořil předložením tabulky s matematickým modelem, podle kterého dojde při této intenzitě bombardování k zahlcení zdravotnických zařízení již do šesti týdnů. To přece není v souladu s principy humanity. Bývalý ministr letectva argumentoval zase tím, že je málo pilotů, a na ty, co se přihlásili do služby odněkud z jakési podivné, vzdálené malé země na pevnině, přeci jako na cizince nemůže být spolehnutí. Bývalý ministr vnitra ihned informoval o tom, že hasiči, příslušející pod jeho rezort, jsou již fyzicky i psychicky opravdu na dně z opakovaných výjezdů po bombardování. O vyčerpanosti lékařů a ostatního personálu nemocnic promluvil i bývalý ministr zdravotnictví a apeloval na rostoucí počet pacientů a záchranu lidských životů, což přeci musí být nespornou prioritou.

Sir Winston všechny vyslechl, audience skončila. Byl to opravdu emotivní útok na jeho svědomí, na vědomí zodpovědnosti, které ho tíží. Na sira Winstona návštěva opravdu silně zapůsobila. Dlouho přemýšlel uprostřed hustého dýmu ze svého doutníku, ze kterého rozvážně potahoval krátkým znaleckým a elegantním způsobem, jak byl zvyklý, zejména ve chvílích uvažování o řešení. Vážil celou věčnost, až po nějaké další sklenici whisky se mu v hlavě zrodilo rázné rozhodnutí.

Požádal nepřítele o příměří. Nařídil všem lidem, ať se schovají do krytů, vyhlásil všeobecný zákaz vycházení, zastavil továrny, obchody, kavárny… zastavil celý život a poddaní museli čekat v krytech na pomoc ze zámoří. Ti už prý vypluli a vezou i ostatní potřebné věci. Jen kancléř státní pokladny Sir John musel podepsat úvěr, jehož výše se pak na dlouhá léta stala přísně střeženým státním tajemstvím. Útokům ze vzduchu zakázal sir Winston čelit, bylo by mnoho padlých pilotů a technického personálu letišť. Protiletadlové dělostřelectvo zakázal nasazovat, zbytečně by provokovalo nepřítele. Jediným řešením je zalehnutí a maskování se v krytech, které jsou teď budovány stále hlouběji, a z nichž platí přísný zákaz vycházení. A tak se tomu i většina lidí poslušně podřídila. Řádní poddaní byli ukáznění a zodpovědní, takže se začalo i udávat. To, když si občas zašel nějaký nesvědomitý blázen nahoru, podívat se do noci na hvězdné nebe. Ale takových bláhových jedinců bylo naštěstí jen pár.

Za nějakou dobu se v zemi rozprostřel všude takový neobvyklý klid. Když už bylo dovoleno postupně z děr opatrně vylézat, lidé uviděli, že kolem nich vlají vlajky s podivnými zalomenými kříži. Vyhladovělí poddaní se pokorně stavěli do front na nějakou podivnou šlichtu, vařenou podle jakéhosi cizího receptu, se směšným názvem „Jeden hrnec“. Zato byl ten pokrm rozdáván zprvu zcela zdarma. Zároveň jim byla přidělována čísla, to pro lepší přehled při zařazení do práce a vůbec pro další evidenci. Za krátký čas zjistili, že asi každý desátý z jejich předchozích známých někam předtím zmizel a mnozí další mizí stále. Taky není na živení starých a nemocných, ale nakonec ani není zapotřebí, ty domovy i jejich klienti se taky někam postupně ztrácejí.

Ti, co teď zemi řídí, se chovají sebevědomě a nosí zvláštní pískově hnědé košile s páskami na rukávech. Vyzařuje z nich doopravdy pocit, že vše je řízeno fakt správně. Obchody s módou už nejsou zapotřebí, všichni chodí oblečeni jednotně. Vůbec je teď krámů méně, není si za co nakoupit. Aspoň, že ty příděly na potraviny jsou tak dobře organizované. V zemi je tak trochu bída, ale o tom nikdo nemluví, pracuje se tvrdě, ale zato panuje na vše systém, jako nikdy předtím. Všude se rozhostil klid a mír...a takové divné, ponuré ticho.