Pochybnosti

Erich Fromm napsal: Hluboká moudrost vyrůstá ze silných pochybností.

V souvislosti s touto mimořádnou dobou jsem dnes nezapochyboval o tom, že si musím udělat jakousi malou inventuru alespoň některých pochybností, které jsem, coby člověk, věčně váhající nad tím, co je a co není pravda, měl a mám. Možná těm, kterým je bezvýhradně hned vše a od první vteřiny jasné, co nikdy o své pravdě nezapochybují, trochu závidím. Nevěřím na vliv znamení zvěrokruhu, ale pro ty, co na to dají, jen sděluji, že je to možná proto, že jsem váha. Můj aktuální seznam, takový bucket list pochybností, případně nepochybností, jsem se tedy pokusil sestavit:

-    - Za minulého režimu jsem pochyboval o tom, co tvrdila oficiální propaganda, že totiž Spojené Státy Americké jsou imperiální mocností, která usiluje o politické, a hlavně hospodářské, ovládnutí celého světa a jdou za tím cílem přes mrtvoly. Dnes už mám docela jasno.

-     - Za doby vietnamské války jsem pochyboval o pravdivosti zpráv, že Američané plošně ničili vegetaci masivním nasazením chemie, aby se v džungli nemohli skrývat jejich nepřátelé. Jak mi nedávno sdělila jedna mladá vietnamská pedikérka, v důsledku tohoto šíření demokracie se tam občas rodí ještě dodnes těžce postižené děti. Pochyboval jsem o neuvěřitelných zprávách, že si nějací američtí vojáci opékali játra zabitých vietnamských bojovníků. Kdo ví, co dělal zase naopak Vietkong. Dnes už vím, že nelidskost ve válce nezná ani geografických ani národnostních hranic.

- Před pár lety jsem pochyboval o průkaznosti videa, kdy nějací lidé (zcela bez ochranných prostředků proti chemii) stříkali z hadic na malé děti studenou vodu, děti samozřejmě plakaly, no, a já pochyboval o tom, že to byl důkaz předchozího použití chemických zbraní. Dnes už vím, že nejen papír, ale i videonahrávky snesou všechno.

Teď k dnešní pohnuté době:

- O čem naopak vůbec nepochybuji je to, že válka je svinstvo, tragédie a zmar, že se při ní z lidí stávají barbaři. Ovšem tak tomu bylo i ve všech válkách předchozích, třeba v uplynulých letech.

- Pochybuji o tom, že válce na Ukrajině nešlo předejít, ba si myslím, že nikomu na světě, ani Rusku, tato válka nevyhovovala a nevyhovuje, mimo jedinou mocnost daleko za mořem.

- Pochybuji o tom, že všichni civilové v Mariupolu dobrovolně přežívají už asi pátý týden bez jídla a vody(?) ve městě, kde probíhají boje a že je neuvěřitelné, že ani jednu trpící matku s dětmi v náručí dosud nenapadlo se ruským vojákům vzdát, aniž by od toho nebyla odrazována zbraněmi svých obránců. Stejně tak budu vždy pochybovat o stejném fenoménu z doby tříleté blokády Leningradu za předchozí světové války.

- Pochybuji o skálopevné objektivitě každodenních důkazů, podávaných jen jednou stranou, o všech těch zvěrstvech, o kterých tato informuje dnes a denně v pravidelných show přes internet, od znásilňování, a to několikaměsíčního batolete přes šestnáctiletou těhotnou po osmdesátiletou stařenku, o odposlechu telefonického rozhovoru ruské manželky, která údajně nabádala svého muže vojáka, jen ať si zaznásilňuje Ukrajinky, pouze mu radila, aby při tom používal prezervativ. Přitom připomínám, že nepochybuji, že za války často lidé přestávají být lidmi.

- Pochybuji o tom, že 5. dubna ani jeden poslanec nezapochyboval při jednomyslném hlasování, kdy naše PS označila vraždění v Buče za válečný zločin a vyzvala k dalším protiruským sankcím, a to pouze na základě důkazů, řekněme v právnické terminologii, poškozeného. A to bleskově, bez vyšetřování třetí stranou.

- Pochybuji o tom, že by nebylo možné, aby odpálení rakety mezi lidi na nádraží v Kramatorsku nemohly zorganizovat špičky armády Ukrajiny na podporu vlastní propagandy, které jediné se to hodilo. Vždyť zabití a zranění byli navíc koneckonců národností Rusové.

- Nepochybuji o tom, že po 24. únoru z Ukrajiny nastoupily miliony na pochod ze země. Vůbec se těm lidem, kolem kterých se střílí a umírá, nedivím.

- Pochybuji však o tom, že u určité části, zejména z většiny území, kde se relativně nic neděje, nejde o cílené putování do zemí, kam byl předtím na víza pořadník za hříšné úplatky a odkud (z Ukrajiny) emigrovaly už před válkou miliony lidí. Jen jako příklad uvádím ty z Podkarpatské Rusi, často s maďarským pasem. Doma přitom nechávají své staré rodiče.

- Pochybuji v té souvislosti o stavu věcí, kdy se někteří běženci u nás na pár dní vracejí na Ukrajinu zřízenou pravidelnou autobusovou linkou, tu pro nějaké osobní věci, tu na pohřeb babičky.

- Dnes už nepochybuji o tom, že se tak snadno a rychle podařilo Hitlerovi v 80 milionovém inteligentním národě vypěstovat zvířeckou temnou nenávist Němců vůči Židům, a to neměl k dispozici internet, jak je tomu dnes. Z těch komentářů na adresu Rusů, i zde v diskuzi, jde mrazení po zádech. Myslím, že z mnohých diskutujících by se lehce stali dozorci v nějakých novodobých koncentračních táborech, s gustem otevírající konzervy s cyklonem B a házející je na ten „dobytek, mongoly, barbary, ty, kteří ať zalezou do asijské nory, apod.“.

Dnes mám vůbec velké pochybnosti o vyspělosti naší civilizace. A vlastně vím, že těm, kteří o ničem nepochybují, nezávidím. Prostě je nemám moc rád.