Rebelant

Nevím, s jakým úspěchem, ale chtěl bych zažalovat český stát. Výsledek mého snažení by byl srovnatelný s triumfem boje Dona Quijote de la Mancha proti větrným mlýnům. Jsem právnický laik, ani za sebou nemám renomované právníky, určitě bych neuspěl, ale něco ve mně řve, že to vyjádřit musím. Jistojistě vím, že se děje zločin. Na kom? Na našich dětech, a co hůř, na jejich potomcích, a bohužel, i potomcích jejich dětí. Čili na bezbranných tvorech, i těch, kteří se teprve narodí. Ano, máme pandemii. Upřímně: nebyly v historii horší situace? A copak víme, čemu budou muset v budoucnu čelit oni? A tak, zvažuji, proč, hlavně v rámci předvolebních šachových tahů, vláda vyrobila desítky, možná stovky, úlev, příspěvků, dotací, a tím šíleně zadlužuje stát, ruku v ruce v područí se sebevražedným zadlužováním Evropské Unie. A to v době, kdy ekonomika jede na čtvrt plynu, příjmy státu surově klesají. V březnu, v době zahájení karantény, paralýzy ekonomik...

Máme velkou smůlu: Z vývoje ekonomiky u nás, ale i té celosvětové, a schodku státního rozpočtu naší drahé vlasti bylo koncem února letošního roku už zcela jasné, že se zarýváme svým monopolním"automotive" rypákem více a více pod kytičky. Trh byl již nasycen neboli saturován, už pomalu není kde parkovat, EU, kromě sebevražedných zásahů ve formě zadávání nereálných emisních limitů, vymýšlí další a další podpory technicky nesmyslné slepé cestě elektromobility. Při bilanci na konci roku by se tak hezky obnažila efektivita vládní státofirmy. Ale v takovém neutěšeném stavu přišla, jako deus ex machina, pandemie (epidemie nebo normální virová vlna (?)), učeně nazvaná Světovou zdravotnickou organizací, o jejíž účelnosti "je možno s úspěchem pochybovat", COVID-19. Nechci dělat kapitána (moje hodnost v záloze) po bitvě. Ty obavy na počátku, ta šílená fóbie dotknout se cizí ruky, vylézt z bytu, dýchat společný vzduch, to vše bylo asi v tu chvíli pochopitelné. Všichni si ...

Byla na počátku jazykového zmatku stavba babylonské věže, jejíž troufalost rozčílila všemohoucího až ke trestu roztříštění jazyků lidstva? To snad ne, o existenci tohoto příběhu z říše bajek si dovoluji pochybovat, a pak, jak se mohl všemohoucí vůbec rozčílit? Nebo ty komunikační rozdíly, jak se domníváme my, ateisté, byly dílem krystalizace dorozumívání člověčích tlup v různých místech dávného obrovského světa směrem k větším a větším celkům? Pokud platí, že vývojově pochází homo sapiens z jedné lokality (míní se jihovýchod Afriky), pak odtud putovaly různé skupiny postupně do celého světa, rozvíjela se komunikace v podobě mluvy, tedy jazyka, od primitivních všeobecně srozumitelných posunků, nejdříve asi společných, postupně více a více navzájem odlišných, tak, jak se od sebe rody a kmeny při putování světem vzdalovaly. A tak se stalo, že různých jazyků je dnes na světě odhadem více než pět tisíc, počítaje v to samozřejmě i všelijaká nářečí. Lingvistik...

Občas si vzpomenu na ten pozdní letní večer, kdy jsme s kamarádem od sousedů leželi za městem v trávě a dívali se na nesmírnou zářivou nádheru nad námi. Bylo nám asi šestnáct let, dva filozofové v pubertě. Představovali jsme si, co a proč to vlastně všechno kolem nás je. Hluboké myšlenky, krásný věk a nebezpečné otázky nás pod nebem plným hvězd objímaly do závratného sevření, zralého snad až k potřebě psychiatrické pomoci. Jsem si téměř jistý, že takovou chvilku nebo chvilky zažil každý. Je to už dávno, jak je to relativní to dávno, jen něco přes padesát let,  dnes už hvězdy v noci nad hlavou nejsou tak zářivé, jak zrak slábne a taky jak je mlží světelný smog, ale ta vzpomínka, témata té letní noci, jsou se mnou pořád. Věčné otázky Jsou otázky, které si lidé kladou od doby, kdy pobrali rozum a začali přemýšlet o sobě a věcech kolem. Kde je vlastně začátek světa, kde je jeho konec, a pokud je konec, je něco za ním? A pokud je nekonečný, jak s...