Reportáž čerstvě rehabilitovaného

Narozený ve významném roce 1948 pravda už nejsem z nejmladších, spíše mi občas v uších začíná znít „vrať se do hrobu.“ Tato populární věta mi dost připomíná myšlenku Nabokova: „Kolébka se houpe nad propastí a zdravý rozum nám říká, že naše existence je jen krátkou škvírou světla mezi dvěma věčnostmi temnoty. Ačkoli jsou obě propasti identickými dvojčaty, člověk zpravidla pohlíží na prenatální propast s větším klidem než na tu, do níž směřuje (rychlostí asi čtyř a půl tisíců úderů srdce za hodinu).“

I když ke druhé propasti mám bezpochyby blíže než k té předchozí, jsem na světě pořád docela rád, málokdo myslím není. Že život není peříčko, mi opět připomněly současné zdravotní trable, spočívající v tom, že mě letos zkraje března přemohl dlouhá léta vracející se neduh, takže můj, podle vyšetření EMR, škaredý výhřez bederní ploténky museli řešit na neurochirurgii. Pravda, asi jsem si to zavinil sám. Ne samozřejmě tím, že jsem léta den co den po ránu kromě osobní hygieny cvičil naučenou sestavu na posílení zad, nachodil zhruba pět až deset kilometrů, nebo přes sezónu najezdil tak dvacet pět, téměř denně, na kole. Já už jsem totiž časem zapomněl, že léta běží, že ten hřbet taky nemládne, no a tak jsem se pouštěl, trochu s hrdostí, i do pracovních činností, které jsem už opravdu mohl nechat na mladších v rodině. Dobře mi tak.

Operaci jsem přežil, až na to, že vlivem poškození periferních nervů se se mnou levá noha přestala kamarádit. V tomhle věku docela průšvih, ale byl jsem ujištěn, že všechno, nebo téměř všechno, spraví léčebná rehabilitace, samozřejmě spolu se silnou vůlí a úsilím. Tímto procesem teď procházím, tak bych se chtěl podělit o pár, pro mě nových, zážitků a zkušeností.

Personál fakultní nemocnice byl opravdu skvělý, začal jsem prvními cviky na posteli a zažil jsem, v plné pokoře, i asistovanou osobní hygienu. Chůzi s chodítkem jsem zvládl rychle, střídali fyzio a ergo terapii s elektroléčbou. Můj předpoklad, že nějaký čas skřípnuté nervy se po uvolnění rychle probudí, se ukázal směšně naivní.

Tak jo, musel jsem se smířit s tím, že pokud se mám vrátit na osmdesát procent předchozí kondice, což jsem si stanovil jako cíl, bude to stát hodně úsilí, ale i času. Kdo to zná, ví, že brzké zahájení rehabilitace je dost důležité. Bohužel, z nemocnice mě poslali domů po dvou týdnech a sdělili, že mohu být rád, za další tři týdny mě přijmou na známém středisku v Beskydech.

Přivezli mě docela jako chromajzla, s dosti ochablými svaly levé nohy, u které se mi občas nepředvídatelně prolamovalo koleno, a vůbec s celkově porušenou stabilitou při chůzi. Francouzské hole to musely jistit.

V krásném rehabilitačním středisku se skvělým personálem jsem užitečně strávil tři týdny, a kromě procedur a přiměřeného cvičení na pokoji několikrát denně cvičil a cvičím neposlušnou nohu procházkami, teď už jen za podpory holí trackových.

Mimo přínos této léčebné rehabilitace jsem nabyl jako bonus nové poznatky a zkušenosti. Nejsem lékař, a proto berte můj pohled na věc jako veskrze laický.

Například jsem za pár dní od přijetí na pokoj získal nového souseda. Tak šedesát pět let, štíhlý, sportovní typ, bez viditelného defektu, údajně ale na spravení zad, však  má s nimi problémy 80% populace, zvláště starší ročníky. Na první pohled typ postaršího trenéra nebo učitele tělocviku. Po schodech běhá nahoru i dolů, jinak leží jako lejno, s výjimkou víkendu, kdy si udělá tak 12 km túru, aby se podíval po okolí.

Jeho první větou po mnou iniciovaném představení bylo důrazné prohlášení, že chtěl původně jednolůžkový nadstandard, ale bohužel mu nabídli tento termín s cizím chlapem v cizím pokoji, jinak že mu propadne poukaz. Rychle jsem pochopil, že ten úvod vlastně vysvětloval téměř vše, co následovalo.

Kdo jste někdy pobýval delší dobu v nemocnici nebo jí podobném ústavu, asi porozumíte, že společnost takového jedince je zlým snem, parťák, jakého jsem ještě nikdy nezažil. Celý den mlčí, se sluchátky na uších hledí do svého laptopu, chvílemi do mobilu. To Otík ze střediskové vesnice byl proti němu mluvka. Zato když zřídka promluví, co věta, to perla.

Delší sdělení jsem od něj vyslechl hned první den, to když si přečetl svůj čerstvě vytištěný rozpis procedur. Já předtím ze svého zkoumal, čím vším mi budou pomáhat v léčbě, zato on rozhořčeně prohlásil: „Sakra, za čtyři týdny už teď chtějí skoro pět tisíc!“ Podotýkám, že to, za co to chtějí, obnáší plnou penzi a spoustu drahých léčebných procedur.

Ale ano, někdy se rozpovídá:

Hned prvního dne, když jsem jaksi navazoval komunikaci a důvěrně sdělil, že se tady chci trochu zmátořit, mě potěšil odpovědí, že u mě už je to zbytečné, že jsem moc starý. Čtete dobře, vím, že mladý už dlouho nejsem, ale takovou buranštinu bych neřekl nikdy a nikomu.

Jindy, když jsem si postěžoval, že jsou teď prodloužené víkendy a já mám jen jednu proceduru za tři dny, to je vířivku na nohy, on opáčil, že to mám lepší, že on musí sakra ještě navíc na společné cvičení.

Nebo, si četl na internetu, a pak do obvyklého ticha rozhořčeně zaprotestoval, že „prý se mají zvednout poplatky v lázních. Jaké poplatky? Tak za co tady vlastně platím teď? Jestli to zvednou, tak to se tu ani nevyplatí chodit.“

Jednou jsem mu, jako perličku, a aby řeč nestála, pověděl, že naše osmdesátiletá sousedka chtěla reklamovat operaci šedého zákalu, že i po něm musí nosit brýle. Odpověď mě ani nepřekvapila: „A tu operaci hradí pojišťovna?“ Ten chudák by si snad nechal zadarmo vyměnit i zdravé čočky.

Jindy, když jsem se zmínil, že známý byl v Luhačovicích, zamyslel se a bleskově si na sebe zanadával: „Proč já jsem vlastně nechtěl tam?“ Vzpomínal jsem, koho mi, se svými předchozími zkušenostmi z podobných zařízení, vlastně připomíná. No ano, Pulečka z Anděla na horách.

Tak si tady dál vylepšuji korpus i ducha v mezích možností, beru procedury, cvičím, jak to jde, dvakrát denně chodím na procházky, a pozoruji cvrkot. Za ty bezmála 4 týdny docházím k následujícím, jistě diskutabilním, pozorováním poměrů:

Můj soused na pokoji je naštěstí dosti zvláštní pacient, prostě Puleček.

Zhruba čtvrtinu rehabilitovaných tvoří manželské páry seniorů, kde většinou vetchého starce doprovází, a zhusta podpírá, jeho docela zachovalá paní. Bože, jak to asi byly před lety krásné páry postarších seladonů s výrazně mladšími šťabajznami.

Obecně třetina klientů je zde z důvodu celkové věkové sešlosti, kdy si nechávají aplikovat poměrně drahé procedury, aby se odpoledne po nich nejraději vyhřívali na lavičkách na sluníčku. Prostě tráví příjemnou rekreaci v naději, že nikdy... Navíc mají jako bonus nezanedbatelný peníz jako rozdíl mezi tím tady a tím, co by utratili doma. Vtírá se myšlenka, že pacienti se dělí na ty v procesu usilovné rehabilitace a ty s levnou rekreací.

Tudíž léčba ještě perspektivních pacientů, do těch opravdu nepočítám sebe, po kloubních náhradách a jiných operativně řešených defektech, je nedostatečně efektivní z důvodu plýtvání kapacitami, viz výše.

Moje povrchní zážitky a v závěru zcela subjektivní zhodnocení našeho systému zdravotní rehabilitační péče, vzniklé zcela náhodně a laicky, bez věrohodných podkladů, je jistě příkré, možná i necitlivé.

Je neděle, "Puleček" na vedlejší posteli spokojeně sleduje nějaký film na internetu v poloze Lazara, já jdu po předchozích cvičeních na posteli už na druhou kilometrovou rehabilitační procházku za podpory holí. No, zatím tedy žádná sláva, ještěže mě za týden posílají domů.