Příspěvky

Nesnesitelná lehkost svobody slova

Motto: Listina základních práv a svobod: „Článek 17 (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná.“ Nevím už, při kterém politickém školení černých baronů, a zda Troník, Jasánek či někdo jiný, kterému to politicky myslelo, prohlásil o svobodě slova něco v tom smyslu: „Podívejte se, soudruzi, jakou dnes máme svobodu. Za první republiky, kdyby začal někdo vykřikovat „Ať žije Sovětský svaz“, sebrala by ho policie. Dnes to skanduje hlasitě plné náměstí lidí, a nezavřou nikoho.“ Jak jsem se před pár dny já venkovan dověděl, stává již několik let na Staromáku o víkendech stánek ukrajinské dobrovolnické organizace Pražský Majdan a provozuje propagační a asi i sbírkovou činnost. Kacířskou myšlenku, zda městu platí i příslušné poplatky a jestli ně...

Nechte nejdříve vymřít pamětníky

  Normálně takové články nečtu, ale zajímavý nadpis na Seznamu mě přeci jen tentokrát zaujal. „Menstruace: jak to bylo za socialismu.“ Samozřejmě jsem v obsahu nepředpokládal popis nějakých fyziologických odlišností tohoto odvěkého přirozeného projevu plodné etapy života žen, asi ne dvakrát příjemného, ale jak jsem tušil, i toto téma posloužilo jako politikum. Nu, pro někoho, proč třeba ne. Já, ročník 1948 si už dost pamatuji, ale v tomto ohledu přeci jen musím čerpat z druhé ruky, jelikož, alespoň si dodnes myslím, nejsem žena. Kdybych se však spoléhal na „svědectví“, podobná těm ve zmíněném článku, dozvěděl bych se například, že: 1.        Menstruace byla tehdy obrovským tabu, v době socialismu se o ní často vůbec nemluvilo, a to ani s dívkami, které se nacházely ve věku, kdy se cyklus prvně objevuje. 2.        Užívaly se hadry, které se někde našly a nastříhaly a složily. Pak se praly...

Dějiny po spirále

Georg Wilhelm Friedrich Hegel kdysi logicky vyvodil, že vývoj lidstva se odehrává po spirále, čili cyklicky se podmínky opakují, vždy o stoupání pomyslného závitu výše. Do dnešní doby jsem však netušil, že jeden závit spirály může být tak krátký, třeba sto let, jako nyní. Díl první: V roce 1918 skončila Velká (později nazvaná první světová) válka. Věřte, že v tom roce jen formálně. Její hmatatelnou příčinou byl úspěšný atentát na následníka rakousko-uherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu dne 28. června 1914. Měsíc poté, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetnou válku Srbsku. Tím ten guláš smrti začal, postupně se do něj vmíchaly Dohodové mocnosti Francie, carské Rusko a Spojené království (resp. celé Britské impérium) stojící na straně napadeného Srbska a Belgie, jejíž neutralitu na počátku války nerespektovalo během útoku na západě Německo. K Dohodě se postupně připojovaly další státy: v roce 1914 Japonsko, v roce 1915 Itálie, v r...

Daň z neřesti

Inspirací pro tuto krátkou úvahu mi byl pohled na zářivé, vítězoslavné, radostné, jak už to nazvat jinak mě nenapadá, obličeje ministrů Rakušana a Jurečky v nedávné Partii na Primě, a to při opakovaném prohlašování teze, narativu, klišé… zkrátka primitivním zdůrazňování toho, že tato spravedlivá pěticípá vláda bude zvyšovat spotřební daň hlavně u neřestí, takže je to občanům jen k prospěchu a měli by se vlastně rozplývat blahem. Inspiruje mě to k následujícím otázkám: 1.     Jaký účel plní, nebo má plnit, spotřební daň? 2.     Co je vlastně neřest? 3.     Existuje tudíž nějaká řest? Ad 1: Tož pro první odpověď jsem šel po nejjednodušší cestě do Wikipedie, takže cituji: „Spotřební daň je nepřímá selektivní daň, kterou zavádí stát za účelem regulovat cenu určitých komodit na trhu. Účelem může být buď zvýšit příjmy státního rozpočtu, nebo snížit prodávané množství zboží, jehož spotřeba je považovaná za škodlivou p...

Reportáž čerstvě rehabilitovaného

Narozený ve významném roce 1948 pravda už nejsem z nejmladších, spíše mi občas v uších začíná znít „vrať se do hrobu.“ Tato populární věta mi dost připomíná myšlenku Nabokova: „Kolébka se houpe nad propastí a zdravý rozum nám říká, že naše existence je jen krátkou škvírou světla mezi dvěma věčnostmi temnoty. Ačkoli jsou obě propasti identickými dvojčaty, člověk zpravidla pohlíží na prenatální propast s větším klidem než na tu, do níž směřuje (rychlostí asi čtyř a půl tisíců úderů srdce za hodinu).“ I když ke druhé propasti mám bezpochyby blíže než k té předchozí, jsem na světě pořád docela rád, málokdo myslím není. Že život není peříčko, mi opět připomněly současné zdravotní trable, spočívající v tom, že mě letos zkraje března přemohl dlouhá léta vracející se neduh, takže můj, podle vyšetření EMR, škaredý výhřez bederní ploténky museli řešit na neurochirurgii. Pravda, asi jsem si to zavinil sám. Ne samozřejmě tím, že jsem léta den co den po ránu kromě osobní hygien...

My Češi premianti

Bílá Hora zanechala hluboké stopy na duši našeho národa. České elity byly zdecimovány, a to ať už přímo fyzicky, vyvlastněním, nebo emigrací. Wikipedie praví, že celkem, nejen elit, odešlo až půl milionu evangelíků. Když to hodně přeženu, stal se z nás v důsledku toho postupně národ poslušných slouhů, mezi těmi jsme ale za každé situace premianti. Opakuji, že úmyslně přeháním, nezevšeobecňuji. Jako v každém společenství máme lidi hodné a zlé, pracovité a lenivé, statečné a zbabělé, vzpurné a pokorné. Jde jen o ta procenta. Po druhé světové jsme byli mezi lidovými demokraciemi premianty v lásce k SSSR, i takový svaz, tedy Československo sovětského přátelství ( SČSP),  tady působil, nevím, zda měl jinde obdoby. Sověti nás za to opravdu měli moc rádi. Jurij Gagarin jako první zemi po návratu z kosmu navštívil Československo. Po vítězství normalizace jsme měli zase my za odměnu prvního kosmonauta na světě, který byl z jiného státu než z SSSR nebo ...

Pochybnosti

Erich Fromm napsal: Hluboká moudrost vyrůstá ze silných pochybností. V souvislosti s touto mimořádnou dobou jsem dnes nezapochyboval o tom, že si musím udělat jakousi malou inventuru alespoň některých pochybností, které jsem, coby člověk, věčně váhající nad tím, co je a co není pravda, měl a mám. Možná těm, kterým je bezvýhradně hned vše a od první vteřiny jasné, co nikdy o své pravdě nezapochybují, trochu závidím. Nevěřím na vliv znamení zvěrokruhu, ale pro ty, co na to dají, jen sděluji, že je to možná proto, že jsem váha. Můj aktuální seznam, takový bucket list pochybností, případně nepochybností, jsem se tedy pokusil sestavit: -     -  Za minulého režimu jsem pochyboval o tom, co tvrdila oficiální propaganda, že totiž Spojené Státy Americké jsou imperiální mocností, která usiluje o politické, a hlavně hospodářské, ovládnutí celého světa a jdou za tím cílem přes mrtvoly. Dnes už mám docela jasno. -      -  Za doby vietnamské války jsem po...